Výstava Květy a Jitky Válových, kterou pro Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě připravila kurátorka Dagmar Šubrtová, se zaměřuje na citlivost a duchovní přesah v tvorbě tohoto sesterského dua. Do výstavy jsou zařazena také díla čtyř hostů Jiřího Petrboka, Kláry Spiškové, Josefa Žáčka a Olbrama Zoubka. O tom, jak se pokus vystavit dílo sester Válových „v trochu jiné podobě“ povedl, píše Zuzana Krišková.

V Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě je až do konce února k vidění výstava s názvem Sestry Válovy – Pod jedním nebem. Představuje malby, kresby a skici dnes již legendárního sesterského dua, dvojčat Jitky a Květy Válových. Kurátorka výstavy Dagmar Šubrtová se jejich dílu věnuje soustavně již několik let. V doprovodném textu k výstavě si klade za cíl představit jejich tvorbu „v trochu jiné podobě, než jak ji známe.“ Především chce upozornit na zvláštní druh citlivosti a duchovní přesahy v jejich tvorbě. K tomu účelu byly na výstavu zařazeny i malby, kresby a socha čtyř hostů Jiřího Petrboka, Kláry Spiškové, Olbrama Zoubka a Josefa Žáčka, které se vážou k tvorbě sester Válových přímou inspirací nebo jejich nepřímým vlivem. Jak se pokus o novou interpretaci díla, které je dnes už všeobecně známé a v minulosti bylo několikrát podrobeno důslednému zkoumání, povedl?

„Válovky“ žily a tvořily celý život v neustálé blízkosti, v přirozené symbióze dvou ženských bytostí. Nikdy neudržovaly jiné vztahy než přátelské. Stačilo, aby byla nablízku jedna druhé. Tvorba pro ně byla hlavním smyslem existence, a byť se každá z nich vyjadřovala vlastním nezaměnitelným výtvarným jazykem, jejich obrazy jsou většinou prezentovány společně. Vystavit jednu bez druhé by bylo nemyslitelné a neúplné. Přes zjevné formální rozdíly se obě pokoušely ve svých dílech artikulovat stejné problémy, každá promlouvala o tom samém skrze svou individuální optiku vnímání a citlivosti. Středobodem jejich tvorby byla snaha o metaforické znázornění archetypálních pocitů a zážitků. Přesto, že byly známé svým životním optimismem, síla a přesvědčivost jejich práce tkví v přiznané tragice, hloubce, až existenciální fatalitě v životě člověka. Zatímco v Jitčiných křehkých obrazech se multiplikovaný člověk sklání pod neviditelnou tíhou, zápasí s neznámými energiemi nebo vnitřně touží po dotyku, Květa ho nechává bojovat nebo kontemplovat proti přesile viditelné, proti přírodním elementům a silám, které ho ovlivňují z vnějšku. V řeči živlů, které jim byly blízké, byla Jitka ta umírněnější, váhavější, éteričtější. Kresba pro ni byla přirozenější vyjadřovací prostředek. Květa svou povahou zastupovala přímost a jadrnou zemitost. Na rozdíl od sestry malovala s lehkostí a bez pochyb.

Jak již bylo řečeno, Dagmar Šubrtová se dílem sester Válových zabývá dlouhodobě. Před více než deseti lety, během svého pedagogického působení v ateliéru sochařství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (UMRPUM), připravila k vydání knihu Válovky – velký svět v malých linkách. Ta vyšla u příležitosti šedesáti let od jejich studia na UMPRUM, kde byly obě v ateliéru monumentální malby Emila Filly. A jak napovídá název, soustředí se na práce na papíře, kterým se obě sestry věnovaly nepřetržitě celý život a vytvořily jich nespočet. Šubrtová spatřuje ve skicách a kresbách záznam prvotní tvůrčí energie, která se, jak také řekla na vernisáži v Jihlavě, může při stovkách hodin práce na plátně, vytratit. Knihou tedy její zájem o sestry neskončil. Shodou okolností začala působit na Kladně, kde se zasloužila o zpřístupnění části kladenského domu, v němž sestry Válovy prožily téměř celý život. Vzhledem k tomu, že se v domě stále nachází řada kreseb a skic, má Šubrtová exkluzivní přístup k dílům, která dosud nejsou v žádné soukromé nebo státní sbírce. Tím se jí značně rozšiřují možnosti výběru.

Poslední retrospektivní výstava díla sester Válových byla uspořádána dva roky po smrti Květy, v roce 2000 ve Veletržním paláci v Národní galerii v Praze. V loňském roce proběhla výstava s názvem Z domácího archivu pod kurátorským vedením Marie Bergmanové ve spolupráci s Dagmar Šubrtovu v arto.to galerii Uhelný mlýn, kde byly představeny právě ony méně známé kresby a skici z kladenského domu. V jihlavské galerii dostalo dílo sester Válových příležitost k širokému monografickému představení vůbec poprvé. V předchozích letech byly jejich obrazy a kresby v Jihlavě vystavovány jen zlomkovitě vždy jako součást skupinových výstav. Bylo by tak logickým krokem přistoupit k obecnějšímu představení pro lokálního diváka, který ještě neměl možnost se s jejich dílem uceleněji seznámit. Šubrtová však zvolila jinou cestu. Chtěla jejich dílo ukázat v nových souvislostech a doložit tím jeho platnost a aktuálnost skrze vliv, jaký stále mají na současné autory nebo měly na autory jejich generace. To je v souladu s populárním modelem, jaký jsme mohli vidět například na výstavě Fešandy ze šuplíku. Josef Sudek a sochy v Galerii hlavního města Prahy před dvěma lety nebo také na aktuální přehlídce děl Ester Krumbachové v brněnském Domě umění a na mnoha dalších. Vzhledem k tomu, že Válovky se živě zajímaly o umění a tvorbu mladších generací, tento koncept by je pravděpodobně potěšil.

Samotný výběr hostů byl proveden podle jednoduchého klíče. Jednotlivé osobnosti pojí k sestrám určitý vztah, který ovlivnil jejich vlastní umělecké směřování. V případě Josefa Žáčka se jednalo o přátelství s Jitkou, které ho v mnohém inspirovalo lidsky i umělecky. Olbram Zoubek byl stejně jako sestry členem skupiny Trasa a hluboce se obdivoval především dílu Jitky. Ostatně i jediná Zoubkova socha na výstavě Torzo v mlze z roku 1977 má podtitul Pocta Jitce a nelze z ní nevyčíst přímou reminiscenci na Jitčiny nakloněné figury, které se později staly charakteristické i pro Zoubkovu tvorbu. Naproti tomu Klára Spišková a Jiří Petrbok byli spíš než samotným dílem obou autorek (i když ho znali a Petrbok se se sestrami i osobně setkal) inspirováni geniem loci průmyslového města. Petrbok jako rodilý Kladeňák intuitivně, Spišková organizovaně díky možnosti několik dní tvořit v jejich domě. Obrazy a jedna socha čtyř přizvaných hostů se na výstavě organicky mísí s díly obou sester. V některých případech, jako u Žáčkových obrazů Autoportrét (2016) a Imitace (2018) nebo u Zoubkovy sochy spojení harmonicky funguje. Zde je poznat, o co kurátorce šlo – postihnout moment inspirace, jakési duševní propojení, které nepostřehnutelně přechází od jednomu k druhému. Bohužel v ostatních dvou případech je spojení spíše vykonstruované a nenabízí kýženou katarzi. Konfrontace děl se z části nedaří i proto, že místo aby plynule zapadla mezi ostatní, v některých situacích práce hostů zastiňují díla sester Válových do té míry, že může být divák na pochybách, na čí výstavě se právě ocitnul.

Pokud se ale vrátíme k dílu samotných Válovek, najdeme zde od všeho něco. Od raného Jitčina autoportrétu nebo Květiny kresby psa Goya z roku 1947 až po jejich pozdní díla. Ta patří k nejsilnějším momentům výstavy. Představa umělkyně, která do poslední chvíle života v rámci svých fyzických možností tvoří, může být sentimentální, až romantická. Ve zhmotnělé podobě, na Jitčiných pastelových kresbách lilií a hvězdníku, což je vůbec její poslední kresba z roku 2011, představuje vzácné spojení vzdoru i smíření se s konečností lidského života. Symbol květiny se na několika barevných listech postupně opět navrací k symbolu člověka. Právě pozdní díla Jitky, která přežila svou sestru Květu o třináct let, podle mého názoru představují nosné téma celé výstavy. Zde, na několika listech Jitka dokázala zpodobnit to, o co usilovala celý život. Pomyslný, cyklicky se opakující archetyp začátku a konce. Zrod a zánik je zde předveden v té nejednoduší formě několika barevných čar. Právě na těchto emocionálně silných kresbách se zrcadlí to, co bylo pro tvorbu i život těchto umělkyň podstatné – elementární touha po svobodě lidské existence, ale i soužití s ostatními lidskými, zvířecími nebo přírodními bytostmi. Konečnému efektu neubírá na působivosti ani nejednotná adjustace kreseb a skic, která místy tříští vizuální dojem. I přesto, že zde diváci neuvidí jejich stěžejní díla, lze předpokládat, že se jihlavská výstava stane iniciačním okamžikem pro jejich objevování.

Sestry Válovy / Pod jedním nebem / hosté: Jiří Petrbok, Klára Spišková, Olbram Zoubek, Josef Žáček / kurátorka: Dagmar Šubrtová / Oblastní galerie Vysočiny / Jihlava / 19. 11. 2021 — 27. 2. 2022

https://artalk.cz/2022/01/10/dve-tela-jedna-duse/