pozvánka na výstavu

Dvě těla, jedna duše

Jitka a Květa Válovy
3.10 2020, 4h

Galerie Octopus a galerie Pranýř Městského muzea v Rýmařově 

Společně s výstavou jsou presentovány fotografie sester Válových Jiřiny a Jiřího Hankeových

https://www.muzeumrymarov.cz/

4.10.- 29.11. 2020

Život a tvorba sester Válových jsou úzce spjaty s kladenským domem, jenž se stal útočištěm a středem jejich společného života. Ve svých skromných ateliérech malovaly rozsáhlá celoživotní témata, spolu tvořily, společně studovaly na pražské UMPRUM, spolu vystavovaly. Společně prožívaly svou skutečnost spojenou s velkou citlivostí k lidskému údělu a osudu. Narozeny ve stejný den stejného roku byly nerozdělitelné, a přesto ve své práci dokázaly být individuální. Tato výstava nám je představuje v trochu jiné podobě, než je známe.

Jitka se ve své tvorbě mimo jiné věnovala tématům zvířat, fascinoval ji jejich přirozený boj o přežití. Nejprve rozvinutím Fillových bojů a zápasů se dostávala k obrazům zvířecích lebek, poražených býků z jatek až k poslednímu dotyku. Věnovala se citlivosti lovce, který na sebe může vzít podobu a sílu uloveného zvířete, a později malovala svou užaslost nad krásou a inteligencí přírody. Jitka dokázala opakovanými motivy vytvářet svou osobní každodenní mytologii. Neustále hledala opravdovost člověka, víru a život v samotném aktu tvoření.  

Květina životní vitalita, pozemskost, živelnost hmoty, zemitost, síla a výbuchy spontánnosti jsou v jejích obrazech přítomné hned vedle ztišení. Vychází z pozorování, tak jako mudrc pozoruje své okolí a svou mysl, než se dobere k odpovědi. Květa se zajímala o tarot, jógu, o Antroposofickou společnost Rudolfa Steinera. Zvláště ji oslovila jeho idea duchovní jednoty všeho lidstva. Člověk se vyvíjí současně s okolním světem, jeho vývoj má zákonité souvislosti s neživou i živou přírodou, se sluncem i planetami. 

(Dagmar Šubrtová, 2020)

Jsou mi blízké kresby neolitických lovců, naléhavost, kterou vyjadřovaly děje, konflikty, napětí a vzrušení událostí. Poselství na skalních převisech, která jsme ne vždy uměli přečíst, ale která zneklidňovala touto lidskou angažovaností a bezprostřední účastí. Vyjádřeny s maximální úsporností pohybují se na pomezí kaligrafického znaku, který překračuje optickou zkušenost a fyzické zákonitosti, aby svá sdělení předal nikoliv jako zprávu, ale jako naléhavý výkřik... (Jitka Válová, 1978)

Chtěla bych vyjádřit člověka, nikoliv však v jeho individualitě, která je popsána v tváři a povaze a určena historickými souvislostmi, dává směr jeho konkrétní seberealizaci. Jde mi o člověka, který je definován silami, vyvěrajícími z nejzákladnějších zdrojů jeho prométheovské osudovosti a který je vržen na svou cestu jako kus zvrásněné lávy, v jejímž tvaru je napětí, žár, eruptivnost živlů, utajených v hlubinách neklidné země. (Květa Válová, 1978)