Kladenské malířky, sestry Jitka (1922–2011) a Květa (1922–1998) Válovy získaly ocenění Dámy české kultury. Vyznamenání in memoriam jim udělil ministr kultury Antonín Staněk v rámci 13. ročníku mezinárodního festivalu Mene Tekel. Medaili s odznakem za malířky převzala 24. února 2019 Marie Vydrová, zástupkyně rodiny sester Válových. 

"Květa Válová, i její alter ego Jitka Válová jsou v domácím kontextu osamoceným fenoménem, který byl mylně vykládán jako okrajový. Svou vitalitou, nefeministickou drsností a neintelektuálním postojem se vymyká z převažujícího estetizování, moralizace a spekulativnosti českého výtvarného umění.

Jana a Jiří Ševčíkovi, září 1984

Malířky-dvojčata Jitka a Květa Válovy jsou ojedinělým úkazem na české i světové výtvarné scéně. Patřily k nejvýznamnějším českým výtvarníkům své generace a zároveň celý život stály mimo dobové trendy. Rodištěm dvojčat označovaných v branži za „Válovky“ se stalo 13. prosince 1922 průmyslové Kladno. Za druhé války tu byly totálně nasazeny v ocelárnách. V letech 1945 až 1950 studovaly společně VŠUP v Praze u Emila Filly. V šedesátých letech expresivní, „temné a houževnatě konstruované“ (J. Chalupecký) obrazy obou sester upoutávaly pozornost historiků umění i kritiků. Tehdy měly první a poslední výstavu v Praze.

„[Kladno] nás předurčilo především k tomu, že jsme měly vždycky hovno. Ale výtvarně nás samozřejmě, hlavně v začátcích, formovalo. Po ukončení absolutoria jsme jezdily na doly a do hutí a potom tvrdě makaly. Kreslily jsme, malovaly, někteří bezvadní chlapáci nás nemohli neinspirovat. Žily jsme mezi nimi.“

Obě malířky se staly již za svého života svým způsobem legendami, ať už pro svébytnou tvorbu zcela ojedinělou monumentálním měřítkem expresivních pláten nebo svobodný, nesentimentální způsob života. V 70. letech patřily k okruhu neoficiálního umění. Kladenská periférie izolovaná od Prahy, poznamenala jejich život dlouholetou existenční tísní. Sestry byly během normalizace donuceny žít zcela v ústraní, nemohly vystavovat, galerie od nich nic nekupovaly, byly bez zakázek a stýkaly se jen s úzkým kruhem přátel.

Jitka Válová v rozhovoru pro web nekultura.cz poznamenala: „I když později například pan Sekera z Loun ode mne nakoupil dost pastelů, také Středočeská galerie. Při nákupech musel být vždycky někdo z KSČ, tak je vždycky ožrali a pak teprve vyndávali ty obrazy, které by normálně nikdy ke koupi neschválili.“ V 80. letech s nástupem postmoderny v reakci na racionální přístupy konceptualismu navrací mladí umělci na výtvarnou scénu expresivní figurální malbu, ať už je označovaná jako transavantgarda, nová malba nebo noví divocí. Po epoše happeningů, práce s geometrií či chladných textových konceptů se znovu vrátila touha po obrazech, po malířském gestu.

Dílo obou sester, jejich dynamicky malovaná plátna odkazující k symbolickým rovinám či mýtickým souvislostem s tímto proudem přirozeně souzněla, a to i přes evidentní generační odstup. V 80. letech po dvacetileté odmlce představila jejich tvorbu velká výstava, připravená Janou a Jiřím Ševčíkovými pro Galerie výtvarného umění v Chebu, v Karlových Varech, v Ostrově nad Ohří a v Roudnici nad Labem.

Jitka Válová v rozhovoru pro Týden poznamenala se svým osobitým vtipem, že po roce 1989 bylo těžší malovat: „Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral.“ Za své malířské dílo získaly několik ocenění a jejich obrazy se od začátku 90. let staly součástí mnoha významných českých i zahraničních výstav. Tvorba Jitky a Květy Válových bez jakýchkoliv pochyb patří do kontextu moderního evropského umění.

Mezinárodní projekt MENE TEKEL je nekomerčním multidisciplinárním festivalem proti totalitě, pro udržování paměti národa. Název festivalu odkazuje k tajemnému biblickému podobenství Mene, mene tekel úpár-sín, což volně značí, že Bůh něčí život ukončil, zvážil a sečetl. Není náhodou, že obě umělkyně Jitka a Květa Válovy byly označeny za Dámy české kultury.

Režisérka Ester Krumbachová o obou sestrách napsala asi nejdojemnější vyznání: „Jim jsem psávala a říkávala věci, které by nikdo jiný nepochopil. Nepřijmul. Ony nikdy neměly co ztratit. Nikdy s ničím a s nikým nekolaborovaly. Stačilo jim malovat, což byl někdy problém, protože si postupem času byly nuceny obstarat brýle. Jedny. Pak si je půjčovaly. Někdy…“

Nadace Agosto Foundation v roce 2017 v programu Perpedes podpořila aktivitu kurátorky a umělkyně Dagmar Šubrtové na oživení rodného domu sester Jitky a Květy Válových v Kladně a konferenci k otázce jejich umělecké pozůstalosti, která zůstává dodnes nedořešena.

Ve spolupráci s Dagmar Šubrtovou u této příležitosti byla v nadační online mediatéce zdigitalizována a zpřístupněna veřejnosti část archivních materiálů.

V březnu 2018 byl ve spolupráci dědičky pozůstalosti paní Marií Vydrové zahájen zkušební provoz ateliéru Jitky Válové v Kladně. Ateliér, kde Jitka Válová vytvořila převážnou část svého života, je dodnes zachován téměř v původním stavu. Navštívit jej je možné po předchozí dohodě na e-mailové adrese: dumvalovek@email.cz.