Sestry Válovy - Pod jedním nebem

hosté: Jiří Petrbok, Klára Spišková, Olbram Zoubek, Josef žáček

Dvojčata Jitka a Květa Válovy malovaly ve svých skromných ateliérech v nevelkém kladenském domě rozsáhlá celoživotní témata. Spolu tvořily, společně studovaly na pražské UMPRUM, spolu vystavovaly a prožívaly skutečnost spojenou s velkou citlivostí k lidskému údělu a osudu. Jako dvojčata byly také osudem nerozdělitelné, a přesto ve své práci dokázaly být individuální. Aktuální výstava je představuje v trochu jiné podobě, než je známe. Část je věnovaná jejich malbám a kresbám z poslední tvorby, která reflektuje úvahy nad propojením člověka s přírodou a se silami, které ovlivňují lidské prožívání. Sestry se celoživotně soustředily na hluboké poznání našeho bytí, aby poznaly samy sebe, ale také aby se přiblížily duchovnu v lidské bytosti a vztahu k duchovnu jako k celku.

Jitka se ve své tvorbě, mimo jiné, věnovala tématům zvířat, fascinoval ji jejich přirozený boj o přežití. Rozvíjením Fillových bojů a zápasů se nejprve dostávala k obrazům zvířecích lebek, poražených býků z jatek až k Poslednímu dotyku. Věnovala se citlivosti lovce, který na sebe může vzít podobu a sílu uloveného zvířete, a později malbou vyjadřovala úžas nad krásou a inteligencí přírody. Jak sama napsala v roce 1978: „Jsou mi blízké kresby neolitických lovců, naléhavost, kterou vyjadřovaly děje, konflikty, napětí a vzrušení událostí. Poselství na skalních převisech, která jsme ne vždy uměli přečíst, ale která zneklidňovala touto lidskou angažovaností a bezprostřední účastí. Vyjádřeny s maximální úsporností pohybují se na pomezí kaligrafického znaku, který překračuje optickou zkušenost a fyzické zákonitosti, aby svá sdělení předal nikoliv jako zprávu, ale jako naléhavý výkřik...“

Jitka dokázala opakovanými motivy vytvářet svou osobní každodenní mytologii. Neustále hledala opravdovost člověka, víru a život v samotném aktu tvoření. Byla fascinovaná krásou a zánikem květu lilie na jejím stole, který opakovaně kreslila pastelem. Švestka na její zahradě byla zároveň živou bytostí, ukrývající se uvnitř kmene, jehož větve jako paže se vzájemně dotýkají. Často jsme spolu mluvily o stromech, jejich životě a vnímání. Jak si některé stromy dokážou vyměnit živiny prostřednictvím kořenů, a tak ty silnější podrží slabší tím, že jim předají prostřednictvím houbového společenství svůj díl k obnově. O listech juky na zahradě Jitka mluvila jako o těch, kteří se musí sehnout, aby ostatní mohly zůstat stát.

Vedle své sestry působila Květina životní vitalita, pozemskost, živelnost hmoty, zemitost, síla a výbuchy spontánnosti jako protiklad. Tyto silné emoce jsou však v jejích obrazech přítomné hned vedle ztišení. Vychází z pozorování, tak jako mudrc pozoruje své okolí a svou mysl, než se dobere k odpovědi. V roce 1978 napsala: „Chtěla bych vyjádřit člověka, nikoliv však v jeho individualitě, která je popsána v tváři a povaze a určena historickými souvislostmi, dává směr jeho konkrétní seberealizaci. Jde mi o člověka, který je definován silami, vyvěrajícími z nejzákladnějších zdrojů jeho prométheovské osudovosti a který je vržen na svou cestu jako kus zvrásněné lávy, v jejímž tvaru je napětí, žár, eruptivnost živlů, utajených v hlubinách neklidné země.“

Své hledání síly uprostřed hmoty zanechala ve svým kresbách a obrazech s motivy kamenů, balvanů a soutěsek. Z hutně šrafovaných kreseb kamenů vyzařuje energie, zachycují geologické vrstvy a neviditelné proměny. Málokdo tuší, že se Květa zajímala o tarot, jógu, o antroposofické učení Rudolfa Steinera. Zvláště ji oslovila jeho idea duchovní jednoty všeho lidstva. Člověk se vyvíjí současně s okolním světem, jeho vývoj má zákonité souvislosti s neživou i živou přírodou, se sluncem i planetami. Také se zajímala o skutečnosti, jak je člověku na tomto světě dáno dění osudu, co člověk koná sám a co lze přejímat z působení jiných duchovních bytostí.